UKÁZKA Z KAPITOLY

.

Pod vlivem záplavy dokumentárních a hraných filmů, zobrazujících německou armádu v době druhé světové války, vzniká jaksi samozřejmě dojem o vysokém stupni její motorizace. Dobové propagační a reklamní plakáty s akčními scénami řítících se motocyklů, terénních vozidel prodírajících se blátem či útočících tanků tento pocit jen potvrzují. Pokusme se však na tuto zajímavou oblast podívat trochu podrobněji.

Na počátku války měla německá pozemní armáda ve stavu celkem asi 100 divizí, z toho 53 aktivních. Elitu tvořilo 10 kompletně motorizovaných divizí – 6 tankových a 4 lehké. Pěchotní divize však do roku 1943 měla v tabulkovém stavu pouze 942 motorových vozidel, ale 1 133 koňských potahů a 5 375 koní. Ke konci války se tento poměr změnil dokonce v neprospěch motorových vozidel, na čemž měl také podíl kritický nedostatek pohonných hmot a olejů. O neuvěřitelném množství nasazených koní nám dávají představu jejich ztráty v Rusku. Na strádání způsobené zraněním, přetěžováním, hladem a mrazem jich zahynulo celkem 1 500 000. Lze tedy říci, že německá armáda byla během války v naprosté většině hipomobilní a stupeň motorizace se pohyboval někde kolem 20%.

Jak již bylo řečeno v úvodu, veškerý německý průmysl se potýkal s nedostatkem surovin a deviz. Tímto nedostatkem byl samozřejmě postižen i průmysl automobilový, který produkoval velké množství různých typů v poměrně malých sériích. Armáda trpěla vážným nedostatkem vozidel a ta, která vlastnila, tvořila poněkud kuriózní sbírku. V roce 1938 se používalo více než 100 různých typů nákladních automobilů, 52 typů osobních automobilů a 150 druhů motocyklů. Tento stav byl neudržitelný. Mnoho různých typů totiž vyžaduje mnoho různých náhradních dílů, speciálních přípravků atd. Enormně tak rostou nároky na skladovací a přepravní prostory i obsluhu a v konečném důsledku je tak ohrožena akceschopnost, o ekonomických aspektech ani nemluvě. Snahou o řešení této nepřehledné situace drastickým snížením sortimentu výroby byl tzv. Schell Programm zahájený v roce 1938. Došlo tím k omezení vyráběných typů z 52 na 19 u osobních a ze 113 typů na 30 u automobilů nákladních. Nedostatek vozidel se armáda snažila řešit v roce 1939 tím, že zrekvírovala asi 16 000 civilních automobilů, které však pro náročný vojenský provoz nebyly příliš vhodné. Na počátku roku 1940 dodávky nových vozidel nedosahovaly ani množství těch odepisovaných, takže vozový park německé armády se i bez bojů stále zmenšoval...

KAMUFLÁŽNÍ BARVY V AKCI  |  VÝVOJ NĚMECKÝCH KAMUFLÁŽNÍCH SCHÉMAT 1939–45  |  TABULKA BAREVNÝCH ODSTÍNŮ  |  BARVY NA PŮVODNÍCH PŘEDMĚTECH